Reakce na ústavní stížnost skupiny senátorů na protikuřácký zákon
Iniciativa kolegů senátorů mě trochu překvapila. Důvody, proč byl návrh zákona přijat 45 senátory ze 68 přítomných, považuji za zcela legitimní. Naopak důvody skupiny senátorů, kteří jsou autory stížnosti, vidím spíše ve snaze svézt se na takzvané vlně svobodného rozhodování a zviditelnit se.
Tvrdit, že zákaz kouření v současné podobě novely rozhodně není o ochraně zdraví, mi přijde trochu jako pomýlení hodnot. Zákaz kouřit ve veřejném prostoru jako jsou kina, autobusy, divadla, kavárny a restaurace přece chrání návštěvníky i zaměstnance těchto podniků, kteří nemusí být automaticky destrukčnímu vlivu zplodin vystavováni. Když si patnáctileté děti volí vzdělání v oblasti gastronomie a hotelnictví, má to znamenat, že si podepisují ortel, že budou v rámci své profese inhalovat denně po celou svou pracovní dobu 60 rakovinotvorných látek, včetně radioaktivního polonia, amoniaku a dehtu? Tělo si zaměstnanci těchto provozů zanesou často již v mladém věku, kdy řada z nich teprve zakládá rodinu. Nemluvě o tom, že je tu velká pravděpodobnost, že v tomto prostředí začnou aktivně kouřit také, protože jde o závislost receptorového typu. Když člověk přijde z restaurace, kde se kouří, putuje oblečení rovnou do pračky. Plíce těchto lidí jsou ale také „naimpregnované“ a ty nikdo nevypere. Nese to sebou vážné zdravotní důsledky, o nichž se ví již bezmála 70 let. Kouření není zlozvyk, je to nemoc, o kterou řada lidí svobodně usiluje. Ti zbylí ale nemusí být těmto negativním vlivům ve veřejném prostoru automaticky vystavováni.
Stále znovu se také objevuje jednostranný argument, že vlastníci soukromých podniků mají mít právo rozhodnout, zda se u nich bude kouřit či nikoliv. Přitom ale podnikají ve veřejném prostoru a již nyní musí respektovat řadu pravidel a splňovat hygienické normy. Můžete vlastnit soukromé auto, ale pokud ho užíváte ve veřejném prostoru, tedy na silnicích, musíte ctít pravidla, ať už se vám to líbí nebo ne.
Chápu, že trestnost ohrožení sebe sama je legislativně obrovské sousto s velkými možnými dopady. Ale stanovit, že člověk při výkonu činnosti potencionálně ohrožující zdraví nesmí požívat alkohol, plně schvaluji. Kolegové se pozastavují nad možnou pokutou při nedodržení a považují to za omezování osobní svobody. Neberou však v potaz každoroční velké množství smutných případů, kdy si lidé posíleni alkoholem přivodí zranění při vodních sportech, zejména při skocích, a při lyžování, kdy s nimi jsou na sjezdovce i děti vystavené jejich „svobodné libovůli“. Záležitost má i finanční dopad, protože jejich léčení, pracovní neschopnost nebo dokonce invalidita se hradí z veřejného rozpočtu zdravotnictví. A ten by měl být využíván a ne zneužíván.
